Naše děti nejsou našimi dětmi.
Jsou syny a dcerami Života, toužícího po sobě samém.
Přicházejí skrze nás, ale ne od nás.
A třebaže jsou s námi, přece nám nepatří.
Můžeme jim dát svou lásku, ne však své myšlenky, neboť ony mají své vlastní myšlenky.
Můžeme dát domov jejich tělům, ne však jejich duším, neboť jejich duše přebývají v domově zítřka, který nemůžeme navštívit dokonce ani ve svých snech.
Můžeme se snažit být jako ony, nepokoušejme se je však učinit podobné sobě, neboť život nekráčí zpět a nezastavuje se u včerejška.
Jsme luky, z nichž jsou naše děti vystřelovány jako živé šípy.
Lučištník vidí na cestě nekonečna terč a napíná nás svou silou, aby jeho šípy letěly rychle a daleko.
Ať napínání rukou Lučištníka je pro nás radostí.
Neboť jako miluje šíp, který letí, tak miluje i luk, který je pevný.
